Den boje za svobodu a demokracii, 17. listopad považuji za jeden z nejdůležitějších státních svátků. Jeho význam možná narůstá právě ve světle aktuální politické situace v České republice. Svoboda není samozřejmostí. Tak jako za ni položili život Jan Opletal a Václav Sedláček v roce 1939, tak jak se za ni zasadili studenti v roce 1989, tak musíme i dnes a kdykoli v budoucnu znovu a znovu o svobodu usilovat a do ní dorůstat. Je to hodnota, která se bez vztahu a péče společnosti stane prázdnou floskulí. A podobně jako u jiných hodnotových témat i zde si musíme položit otázku, co svoboda je, snad lépe co není? Svoboda není libovůlí, není možností dělat si, co chci. Svoboda je neoddělitelně spjata s odpovědností vůči sobě i vůči společnosti. Toto musíme stále zdůrazňovat.
Právě tyto myšlenky jsem zmínil 17. listopadu při pietním aktu na náměstí v Moravské Tře
bové, tyto úvahy i s kritickými (a často oprávněnými) hlasy směrem k nám politikům zaznívaly při vzpomínkovém aktu na Univerzitě Pardubice v předvečer státního svátku. V sobotu jsem se zúčastnil bohoslužby za všechny, kteří nasadili své životy za naši svobodu, v kostele sv. Ludmily v Praze, kterou sloužil pražský světící biskup Zdeněk Wasserbauer. Po jejím skončení jsme se s řadou dalších příznivců a členů KDU-ČSL, s místopředsedou KDU-ČSL Danielem Hermanem, pražským předsedou Janem Wolfem, ale i s hercem Janem Potměšilem vydali na Národní třídu, kde jsme na pietním místě položili květiny a průvod uzavřeli krátkou modlitbou.
