Osmičkový rok je plný různých kulatých výročí. Máme za sebou připomínku jediného, které je z nich jednoznačně pozitivní, vznik samostatného československého státu. Je zřejmé, že nový stát vznikal v atmosféře velké naděje a očekávání. Pokud se podíváme dál – 1938, 1948, 1968 – vždy to již byly různé formy zklamání, zrady nebo vlastního selhání. Jako by se s námi tato historická zkušenost naší moderní historie stále nesla. Neumíme být zdravě hrdí na svůj stát, vlastenectví si pleteme s nacionalismem, který nás uzavírá světu kolem nás, vede nás k životu ve strachu z vnějšího ohrožení. Migrace budiž toho věrným příkladem. A přesto na začátku naší novodobé státnosti byla otevřenost k novému začátku, velký pocit zodpovědnosti za nový stát. Tuto zodpovědnost vnímaly jak „otcové zakladatelé“, ale i prvorepubliková veřejnost. Stačí se podívat do archivních dokumentů. Veřejná shromáždění, vystoupení orlů či sokolů, divadelních spolků, akce formujících se politických stran. Mimochodem jaksi samozřejmá veřejná angažovanost právě v politických stranách, tolik typická pro první republiku, je důkazem zájmu o veřejné dění. Budiž „živým“ důkazem včera vyznamenaný agrárnický premiér Antonín Švehla. I lidovci mají svého Jana Šrámka, Mořice Hrubana a další. Lidé vzali nový stát za svůj, vzali za svůj i pocit odpovědnosti za něj.
A jak se dnes chovají politické elity? Bohužel, chybí nám i ten zásadní konsensus na zájmech státu a jeho budoucnosti. Pokud bychom se napříč alespoň tou demokratickou částí politického spektra na tomto dokázali dohodnout, bude to zásadní vklad do dalších sta let našeho státu. Uzavírání se do sebe, ať již v podobě Czexitu nebo paralely Czech first, je cestou, kterou musíme odmítnout. Naše budoucnost je v sebevědomém otevřeném postoji v rámci euroatlantických struktur. To je naše naděje do budoucna.
Marek Výborný
