Archiv rubriky: vzpomínky

Do svobody musíme stále dorůstat

Do svobody musíme stále dorůstat

Den boje za svobodu a demokracii, 17. listopad považuji za jeden z nejdůležitějších státních svátků. Jeho význam možná narůstá právě ve světle aktuální politické situace v České republice. Svoboda není samozřejmostí. Tak jako za ni položili život Jan Opletal a Václav Sedláček v roce 1939, tak jak se za ni zasadili studenti v roce 1989, tak musíme i dnes a kdykoli v budoucnu znovu a znovu o svobodu usilovat a do ní dorůstat. Je to hodnota, která se bez vztahu a péče společnosti stane prázdnou floskulí. A podobně jako u jiných hodnotových témat i zde si musíme položit otázku, co svoboda je, snad lépe co není? Svoboda není libovůlí, není možností dělat si, co chci. Svoboda je neoddělitelně spjata s odpovědností vůči sobě i vůči společnosti. Toto musíme stále zdůrazňovat.

Právě tyto myšlenky jsem zmínil 17. listopadu při pietním aktu na náměstí v Moravské Třebové, tyto úvahy i s kritickými (a často oprávněnými) hlasy směrem k nám politikům zaznívaly při vzpomínkovém aktu na Univerzitě Pardubice v předvečer státního svátku. V sobotu jsem se zúčastnil bohoslužby za všechny, kteří nasadili své životy za naši svobodu, v kostele sv. Ludmily v Praze, kterou sloužil pražský světící biskup Zdeněk Wasserbauer. Po jejím skončení jsme se s řadou dalších příznivců a členů KDU-ČSL, s místopředsedou KDU-ČSL Danielem Hermanem, pražským předsedou Janem Wolfem, ale i s hercem Janem Potměšilem vydali na Národní třídu, kde jsme na pietním místě položili květiny a průvod uzavřeli krátkou modlitbou.

100 let nadějí i zklamání, přesto hleďme do budoucna s optimismem

100 let nadějí i zklamání, přesto hleďme do budoucna s optimismem

Osmičkový rok je plný různých kulatých výročí. Máme za sebou připomínku jediného, které je z nich jednoznačně pozitivní, vznik samostatného československého státu. Je zřejmé, že nový stát vznikal v atmosféře velké naděje a očekávání. Pokud se podíváme dál – 1938, 1948, 1968 – vždy to již byly různé formy zklamání, zrady nebo vlastního selhání. Jako by se s námi tato historická zkušenost naší moderní historie stále nesla. Neumíme být zdravě hrdí na svůj stát, vlastenectví si pleteme s nacionalismem, který nás uzavírá světu kolem nás, vede nás k životu ve strachu z vnějšího ohrožení. Migrace budiž toho věrným příkladem. A přesto na začátku naší novodobé státnosti byla otevřenost k novému začátku, velký pocit zodpovědnosti za nový stát. Tuto zodpovědnost vnímaly jak „otcové zakladatelé“, ale i prvorepubliková veřejnost. Stačí se podívat do archivních dokumentů. Veřejná shromáždění, vystoupení orlů či sokolů, divadelních spolků, akce formujících se politických stran. Mimochodem jaksi samozřejmá veřejná angažovanost právě v politických stranách, tolik typická pro první republiku, je důkazem zájmu o veřejné dění. Budiž „živým“ důkazem včera vyznamenaný agrárnický premiér Antonín Švehla. I lidovci mají svého Jana Šrámka, Mořice Hrubana a další. Lidé vzali nový stát za svůj, vzali za svůj i pocit odpovědnosti za něj.

A jak se dnes chovají politické elity? Bohužel, chybí nám i ten zásadní konsensus na zájmech státu a jeho budoucnosti. Pokud bychom se napříč alespoň tou demokratickou částí politického spektra na tomto dokázali dohodnout, bude to zásadní vklad do dalších sta let našeho státu. Uzavírání se do sebe, ať již v podobě Czexitu nebo paralely Czech first, je cestou, kterou musíme odmítnout. Naše budoucnost je v sebevědomém otevřeném postoji v rámci euroatlantických struktur. To je naše naděje do budoucna.

Marek Výborný

„Na světě je zavedeno, že spousta hloupých si hraje na chytré. Z chytrých, kterých je na světě nedostatek, jen ti nejchytřejší si hrají na hloupé.“ Jan Werich